Koncept šestidobého motoru byl poprvé představen ve 20. letech 20. století britským inženýrem Sirem Harrym Ricardem. Šestitaktní cyklus je podobný čtyřtaktnímu cyklu, ale zahrnuje dva další zdvihy:
1. Sací zdvih :Píst se pohybuje dolů a nasává vzduch a palivo do válce.
2. Kompresní zdvih :Píst se pohybuje nahoru a stlačuje směs vzduchu a paliva.
3. Spalovací zdvih :Zapalovací svíčka zapálí směs vzduchu a paliva, což způsobí její spálení a expanzi.
4. Výfukový zdvih :Píst se pohybuje dolů a vytlačuje výfukové plyny z válce.
5. Úklidový tah :Píst se mírně posune nahoru a nasává čerstvý vzduch do válce, aby pomohl odstranit zbývající výfukové plyny.
6. Silný zdvih :Píst se pohybuje dolů a využívá energii z expandující směsi vzduchu a paliva k otáčení klikového hřídele.
Šestidobý motor má oproti čtyřdobému motoru několik výhod. Je účinnější, produkuje více výkonu a točivého momentu při menší spotřebě paliva. Produkuje také méně emisí, protože vyplachovací zdvih pomáhá odvádět více výfukových plynů z válce.
Šestidobý motor je však také složitější a nákladnější na stavbu než čtyřdobý motor. V důsledku toho není v sériových vozidlech tak široce používán.
Některé příklady vozidel, které používaly šestidobé motory, zahrnují rotační motor Mazda Wankel a dieselový motor General Motors V6.
